Psaní pro mě není jen tvorba příběhů, ale způsob, jak otevírat nepohodlná témata a dívat se na svět bez příkras.
Věřím, že literatura má sílu zneklidnit, vyvolat otázky a přimět k přemýšlení. Proto v mých knihách nenajdete jednoduché pravdy ani černobílé postavy.
Níže najdete, jak přistupuji k psaní – jaká témata si vybírám, proč pracuji s více perspektivami, proč kladu důraz na psychologickou hloubku a jak balancuji mezi realitou a fikcí.
Je to vlastně mapa mé autorské práce, která vám ukáže, jaký typ autorky jsem a co ode mě můžete v mých knihách čekat.
Už od dětství jsem byla fascinovaná detektivními seriály. Milovala jsem chvíle, kdy jsem mohla hádat, kdo je pachatel a jaký k tomu měl motiv. Tahle vášeň pro hledání pravdy a rozplétání záhad mi zůstala dodnes.
Dnes sleduji především true crime dokumenty a filmy, které mě nikdy nepřestanou překvapovat. Každý zločin je jiný, ale jedno mají společné – ukazují, kolik zla ve světě existuje a jak se neustále proměňuje. Pachatelé se vyvíjejí, zdokonalují své metody a společnost na to často reaguje příliš pomalu.
Právě tato realita je mou inspirací. Psaním se snažím nejen odrážet krutou skutečnost, ale také ji přetavit do příběhů, které vyvolají emoce, otázky a možná i větší citlivost k obětem.
Moje knihy se dotýkají temných a citlivých témat – sexuálního násilí, manipulace, toxických vztahů, moci a bezmoci. Není to proto, že bych se chtěla vyžívat v krutosti, ale proto, že právě v těchto stínech se ukazuje skutečná podstata lidské povahy. Fascinuje mě hranice mezi obětí a viníkem, mezi slabostí a silou, mezi mlčením a výkřikem.
Píšu o tom, co se často skrývá za zavřenými dveřmi, o věcech, o kterých se nahlas nemluví. Věřím, že literatura má moc otevřít oči a rozpoutat diskuzi tam, kde společnost raději odvrací zrak. A i když jsou moje příběhy fikcí, jejich kořeny leží v realitě, která je mnohdy děsivější než samotná kniha.
Pro mě příběh není jen sled událostí, ale především cesta k pochopení. Každá zápletka je rámcem, do kterého vkládám psychologii postav, jejich skryté motivace a tichá rozhodnutí, která mají často větší váhu než samotný čin.
Nezajímá mě jednoduchá hra na viníka a oběť – mnohem víc mě fascinuje prostor mezi nimi. Právě v té šedé zóně se totiž odhaluje, jak složitá a křehká je lidská povaha. Proto příběhy nestavím jen na zvratech, ale na postupném pronikání pod povrch.
Věřím, že silný příběh by měl čtenáře nejen napínat, ale i nutit klást si otázky: Co bych udělala na jejich místě? Jakou cenu má pravda? A kde končí hranice mezi dobrem a zlem?
Postavy jsou pro mě srdcem každého příběhu. Věřím, že bez nich by žádné téma nemělo váhu. Proto se snažím, aby nebyly černobílé, ale co nejvíc lidské – se slabostmi, traumaty, touhami i chybami. Jen tak mohou čtenáři uvěřit, že jejich příběh by se mohl odehrát i ve skutečnosti.
Inspiraci čerpám i z true crime dokumentů, které sleduji. Fascinuje mě, jak v nich k jedné události promlouvají vyšetřovatelé, pachatelé, oběti i jejich rodiny – a každý má svůj vlastní pohled. Stejnou mozaiku se snažím vytvářet i v knihách. Proto vyprávím z pohledu více postav, protože věřím, že pravda nikdy není jen jedna.
Používám ich-formu, která umožňuje čtenáři dostat se postavám pod kůži a sdílet s nimi jejich emoce, strach i tichá rozhodnutí. Střídám přítomný a minulý čas – přítomný vtahuje přímo do okamžiku, minulý dává prostor k odstupu a reflexi. Díky těmto kontrastům se příběh stává dynamičtější a čtenář má pocit, že je přímo uprostřed dění.
Empatie je při psaní pro mě klíčová. I když postava udělá něco odsouzeníhodného, snažím se porozumět, proč k tomu došla. Ne proto, abych ji omlouvala, ale abych ukázala, jak složité jsou lidské motivace a jak tenká může být hranice mezi obětí a pachatelem.
Moje knihy vyrůstají z reality. Inspiruji se skutečnými kauzami, statistikami i příběhy obětí, protože chci, aby mé příběhy působily uvěřitelně. Skutečnost bývá často děsivější než jakákoliv fikce, a právě proto ji vnímám jako největší zdroj inspirace.
Zároveň si ale dovoluji autorskou volnost. Realitu ohýbám tak, aby vynikla hlavní myšlenka, aby se zdůraznilo to, co je důležité – i kdyby to znamenalo posunout fakta nebo události do jiné podoby. Nejde mi o dokumentární věrnost, ale o to, aby čtenář cítil autenticitu.
Pro mě je hranice mezi realitou a fikcí tenkým mostem. Stojím na něm proto, abych dokázala ukázat nejen to, co se děje, ale i to, co by se mohlo stát.
Rešerše jsou pro mě nedílnou součástí psaní. Než začnu tvořit, věnuji čas studiu – sleduji dokumenty a čtu články. Zkoumám oficiální statistiky a úřední zdroje. Pro vzdělávání mám k dispozici také konzultanty, kteří mi pomáhají zorientovat se. Stejně důležitou roli ale hrají i osobní zkušenosti – moje vlastní i těch, kteří jsou mi blízcí. Tyto zážitky se často stávají tím nejsilnějším základem, který dává příběhu autenticitu.
Vím, že každý čtenář může vnímat realističnost jinak. Zkušenost jednoho člověka se nemusí shodovat se zkušeností jiného, přístupy policie či institucí se mohou lišit podle regionu, a i samotné informace, které jsou dostupné, nejsou vždy jednotné. Přesto se snažím, aby moje příběhy působily co nejvěrohodněji.
Autorskou volnost si dovoluji jen tehdy, když je to nezbytné pro fungování příběhu. Pořád jde o fikci – literární vyprávění, které má především zasáhnout čtenáře a odvyprávět silný příběh. Proto v případech, kdy realita nestačí, hledám řešení, které dává smysl v rámci vyprávění.
Každá moje kniha začíná u myšlenky, která se postupně promění v pevný základ příběhu.
První tři měsíce věnuji přípravě – rešerším, sbírání podkladů a tvorbě postav. V této fázi si dělám poznámky, stavím si rámec vyprávění a hledám to, co má být jádrem knihy.
Nakladateli představím koncept knihy ke schválení.
Po schválení příběhu následují tři měsíce psaní první třetiny rukopisu, což je pro mě vždycky nejdelší část. V průběhu totiž hledám souhru mezi postavami a příběhem, často ještě dolaďuji detaily, které mě napadnou až během psaní.
Jakmile mám první třetinu hotovou, posílám ji nakladateli, aby bylo jasné, že příběh a jeho koncept fungují tak, jak mají.
Další tři měsíce věnuji dopsání celé knihy a průběžným úpravám. V této fázi už pracuji i s prvními připomínkami od nakladatelství, takže text se začne tvarovat směrem k finální podobě.
Když mám rukopis hotový, zapracovávám poslední vlastní úpravy i ty od nakladatele. Současně vzniká také obálka knihy.
Pak přichází na řadu jazyková korektura a sazba. Poté jde kniha do tisku a zároveň do předprodeje.
Zatímco se připravuje vydání, já už se vracím na začátek procesu – sbírám nové podklady, hledám další téma a tvořím základy pro svůj příští příběh.
